Mořské plody

Bezobratlí mořští živočichové, mezi které patří humři, krabi, krevety, langusty a ústřice patří mezi vysoce ceněné delikatesy. Dříve bylo možné tyto speciality nabízet pouze v přímořských oblastech. Nové a rychlejší metody přepravy z místa výlovu až do cílové destinace umožňují dopravit tyto pochoutky velmi rychle i do vnitrozemských států.

Pokrok v oblasti uchování živých mořských živočichů v moderních klimatizovaných akvarijních nádržích umožňuje dopřát si tyto pochoutky v té nejlepší kvalitě všem gurmetům i v našich končinách. Velmi oblíbení a žádaní jsou především živí humři, krabi a langusty.

Hřebenatky mají ze všech mušlí nejdekorativnější schránku. Okrouhlá a hojně žebrovaná schrána dorůstá do velikosti až 25 cm. Vrchní strana je růžovočervená, spodní smetanová či bílá. Vyskytuje se v severozápadním Atlantiku od kanadského Labradoru po americkou Karolínu, velmi sporadický výskyt byl zjištěn ve Středozemním moři.
Nejkvalitnější hřebenatky žijí v chladnějších vodách, dospělým exemplářům vyhovuje teplota vody kolem 10 °C. Živí se planktonem a organickými zbytky z vody. Hřebenatky se loví po celý rok nejčastěji pomocí vodních bagrů. Pracuje se na rozšíření jejich chovu v akvakultuře –velkých pokroků dosáhli zejména ve východní Asii.

Délka obvykle od 20 cm do 60 cm a hmotnost 0,5 kg až 4 kg, ale mohou dosáhnout délky i přes 1 m a vážit více než 20 kg, takže to jsou nejtěžší mořští korýši vůbec. Vyskytuje se od Severní Karolíny, zejména však v chladnějších vodách v okolí Kanady, Newfoundlandu a Labradoru, Massachusetts, New Hampshire a Maine.

Dosahuje délky až 60 cm, váhy několika kilogramů a stáří až 30 let. Má velmi silný krunýř a silná, nestejně velká klepeta. Loví tak, že chodí pomalu po mořském dně a do klepet sbírá potravu. Menším, štíhlejším klepetem uchopí kořist (měkkýše a ostnokožce) a druhým, silnějším ji rozdrtí. Za potravou se vydává v noci. Jestliže je ohrožen, může plavat zpět tak, že švihá zadečkovýma nohama podobající se pádlům a svým širokým ocasem. Samička klade každý druhý rok velké množství vajíček. Humr evropský se vyskytuje při pobřeží Atlantického oceánu a Středozemního moře. Patří mezi místní lahůdky, chytá se do sítí, nebo do košů s návnadou. Živý humr je zbarven do tmavě zelena, ale uvařený má červenou barvu.

v zoologických publikacích označovaný také jako krab německý nebo francouzský, je robustní druh s červeno-hnědým zbarvením, oválným pancířem a charakteristickými klepety na konci zbarvenými na černo. Dospělí jedinci dorůstají délky přibližně 25 cm a hmotnosti 3 kg. Obývá Severní moře a Atlantický oceán od souostroví Lofoty až k pobřeží Maroka, řídký výskyt je pozorován také ve vodách západního Středozemního a Jaderského moře. Vyhovují mu hloubky 30–50 m s kamenitým či písčitým dnem. Je to noční tvor, který se přes den ukrývá.

Mají stejně jako ostatní druhy krevet pět párů nohou a dvě dlouhá citlivá tykadla, jimiž při nočním lovu hledají kořist. Na krátké tělo navazuje dlouhý ocásek. Jejich klepeta jsou na rozdíl od jiných korýšů velmi nenápadná, bílý krunýř zdobí krátké rýhy. Dorůstají do délky 23 cm. Žije v pobřežních vodách a deltách řek Tichého oceánu od severního Mexika, kde se nejčastěji loví, až po břehy středního Peru. Ve Střední a Jižní Americe a v Asii se tyto krevety úspěšně chovají uměle v tzv. chovných rybnících.

Žije zahrabaná v písku, štěrku či bahně nejčastěji v hloubkách 20¬–50 m, výjimečně až do 200 m. Tento mlž se vyskytuje od Norska po Kanárské ostrovy a lze jej výjimečně najít i ve Středozemním a Severním moři. Živí se fytoplanktonem, který žábrami filtruje z vody. Dožívá se v průměru 25, výjimečně až 100 let. Mušle – plži a mlži – nazývané také šleble –mají charakteristickou tvrdou ulitu, ale přesto jsou to vzhledem k druhu masa měkkýši. Z kulinářského pohledu se jedná o jednu z největších lahůdek, jakou je možné mezi mořskými plody nalézt, ale svůj význam mají i v obsahu výživy, protože v nich je velmi mnoho bílkovin, minerálních látek i vitamínů a velmi malý obsah tuku.

Konzumuje se maso, které je chráněnou dvojicí skořápek dorůstající velikosti až 20 cm. Původně se vyskytovala v oblasti severovýchodního pobřeží Atlantického oceánu, ale v 40. a 50. letech 20. století byla zavlečena i na východní pobřeží USA, kde se její populace uchytila a úspěšně zabydlela.V Evropě je rozšířený způsob konzumace ústřice živé, kdy je syrová ústřice pokapána pár kapkami citrónu.[4] Maso ústřice má lehce slanou chuť.

byla původně rozšířena u pobřeží východní Asie, proto má její chov velmi dlouhou tradici v Číně a Japonsku. Díky robustní schránce, odolnosti vůči nemocem, rychlému růstu a malým nárokům na teplotu a salinitu vody je ideální pro umělý chov. K významným producentům patří Francie – v oblasti Marennes zaujímají ústřicová pole asi 3500 ha na písčinách mezi ústími řek Seudre a Charente a podél východní strany ostrova Île d’Oléron. Ústřice tu žijí v ideálním prostředí kombinujícím slanou a sladkou vodu, která má v létě optimální teplotu pro jejich růst. Ústřice se živí speciálním druhem jednobuněčných řas, díky nimž získávají jedinečnou chuť, lehce nazelenalý odstín masa a vysoký obsah vitaminů a minerálních látek.